Kde končí odpovědnost a začíná důvěra

Stále častěji se setkávám s tématem odpovědnosti za sebe. Věřím, že si ho postupně během dospělosti zpracováváme všichni a v nějaké době už máme jasno, ve kterých oblastech života to zvládáme a kde třeba ještě pokulháváme a v některých slabších chvilkách padáme do role oběti nebo pocitů bezvýchodnosti, bezradnosti, osamocení či zahlcení. Vnímám, že to nějak patří k životu dospělého a zralého člověka a nekladu na sebe nárok, abych to zvládala za všech okolností na 100%.

Teď se tohle téma rozšiřuje o nový aspekt – a sice mít zodpovědnost pouze za sebe – nevztahovat ji na ostatní lidi, případně i situace či předměty. Mnohdy je to jasné, ale překvapivě často se to nějak „zamlží“.

Pojďme se podívat na konkrétní příklad. Maminka malého dítěte mluvila o náročných situacích se svým malým děckem a o svém dojmu, že ostatní matky uvidí, že není schopná své dítě usměrnit. Chvíli jsme se tomu tématu věnovaly – je možné usměrnit (ve smyslu ovládat, kontrolovat) jinou lidskou bytost?

I malé dítě má své emoce, bolesti, má hlas, kterým se může projevit, umí běhat a má dost sil na to, aby mohlo něco poničit nebo shodit. Nemůžeme ho přimět, aby nekřičelo, když má vztek nebo bolest, stejně jako nemůžeme nic dělat s reakcí ostatních. A spousta z nás je přesvědčená o tom, že to „těm ostatním“ určitě děsně vadí. A přitom se tahle domněnka vůbec nemusí zakládat na pravdě. Zeptala jsem se několika žen, jak se cítily v situaci, kdy se dítě jiné ženy vzteká nebo křičí. Dostala jsem několik různých odpovědí:

1) Cítily radost, že pro jednou nebrečí jejich dítě, ale nějaké cizí.
2) Cítily se uvolněně, že je tam dost hluku a můžou se samy hlasitě projevovat.
3) Mohly se inspirovat a také si s chutí zakřičet.
4) Byly rády, že po nějaké době samoty a klidu mohou zase být součástí plně se projevujícího života.

Těch možností je tolik, kolik je různých lidí a jejich nastavení psychiky – pramenící z raných zážitků. Když totiž dítě nemá dostatečně dobré podmínky pro svůj vývoj, vznikají tzv. mezery v rolích, kdy dítě plní úlohu rodiče. To se může projevit právě třeba přesvědčením, že je nějak zodpovědné za vztah, který panuje mezi rodiči. A toto přesvědčení (které si dítě vytvořilo třeba ve dvou letech věku) pak
řídí jeho dospělý život a – řekněme si to na rovinu – umí udělat pěknou paseku.

Nechat ostatním dospělým jejich zodpovědnost za sebe (a dětem zodpovědnost odpovídající jejich věku a vývoji) je také aktem DŮVĚRY, že to ostatní zvládnou a že sami umí vyhodnotit, co je pro ně nejlepší. A pokud v tomhle bodě nemáme jasno samy v sobě, těžko můžeme tu důvěru dát ostatním. S láskou a odvahou prozkoumávat svůj vnitřní svět.