ČERNOBÍLÉ MYŠLENÍ – KDE SE BERE A JAK SOUVISÍ SE VZTAHY

Pro mnoho z nás jsou vztahy častým zdrojem frustrace, nepochopení, nelibých či dokonce zahlcujících pocitů a odsuzování druhých nebo sebe. A zároveň jsou vztahy nekonečným zdrojem léčení, přijetí, sebe-potvrzení, smyslu života a samozřejmě lásky. Pro některé to může být obojí zároveň, chvíle plné zášti, nepochopení, obviňování druhého nebo sebe, prožívání studu, viny, strachu (z odmítnutí, z nepřijetí, ze ztráty sebe…) se střídají s okamžiky splynutí, soucitu, lehkosti, hravosti a pocitu vyvěrajícího z hloubi naší duše, že vše je tak, jak má být a že to je dokonalé. Čím to je? Pojďme nakouknout pod pokličku této univerzální lidské zkušenosti, která začala naším příchodem na tento svět (ne-li dříve).

Velká většina z nás měla rodiče, kteří nás opravdu milovali a dělali to nejlepší, co uměli, aby plnili naše potřeby a pomáhali nám dospět. Tato mateřská/rodičovská láska je daná biologicky a její absence nastane jen v důsledku velmi rané a hluboké bolesti, která nemohla být viděna a uzdravena. Zároveň jsme všichni jako kojenci, batolata a malé děti zažili situace, kdy naše potřeby uspokojeny nebyly, kdy jsme byli ponecháni o samotě, byla nám zima, měli jsme hlad, byli jsme sami – a nablízku nikdo, kdo by nás utěšil. Tyto situace (většinou) nenastaly chybou nebo selháním pečujících osob – jsou to situace, které přinesl Život. Abychom měli na čem pracovat, co objevovat a uzdravovat – zkrátka, aby náš život měl smysl.

Pro malé děti je velmi matoucí, když zažívají libé i nelibé pocity plynoucí ze stejného zdroje (pečujících osob). Neumí si to dát dohromady a udržet rozporuplné pocity a myšlenky. Vyberou si tedy jedno. Pro dítě je nemožné říct si: „Rodiče mě milují, ale neumí dát svou lásku najevo nebo neumí domyslet, jaký dopad mají jejich slova či chování na mou nezralou psychiku. Zraňují mě tím, ale neuvědomují si to.“ Takhle komplexně děti přemýšlet nedokáží. Vnímat zároveň protichůdné koncepty/zkušenosti je hodně náročné pro nás dospělé. Děti to nedokáží vůbec. To se projeví tak, že jednu z nich vypustí ze svého systému, zapomenou ji. A která to je? Zákonitě ta bolavější. Takže zůstane přesvědčení, že jsme byli milováni a určitě jsme zažili šťastné dětství. To je jedna stránka věci.

Druhá stránka je, že bolest prožitá dítětem z toho, že nemohlo důvěřovat svým rodičům, kteří ho nevnímali tak, jak potřebovalo, je příliš velká. Dítě ji nemohlo vyjádřit, a tak ji potlačilo. Tím ta bolest neodešla, jen byla „zadupána“, zatlačena do podvědomí. V našem raném dětství to byla velmi funkční strategie přežití. Také se tomu říká obranný mechanizmus. Pomohl nám přežít naše dětství a uchovat si „zdravý rozum“ (aspoň do nějaké míry).

Podobných strategií a obranných mechanizmů je v naší psychice spousta a vlastně vytvářejí naši osobnost, jak říká mimo jiné i Gábor Maté. Díky nim tvoříme takové vztahy, jaké tvoříme, neustále se nám vracejí podobné zážitky, vidíme chybu v druhých, v sobě, vztekáme se, hledáme pochopení, hledáme lásku, někdy jednáme z vnějšího pohledu iracionálně a o vztah se tím připravíme.

Cesta z takového bludného kruhu je dlouhá a pracná, ale stojí za to. Postupně se v bezpečném prostředí podívat na to, jaké emoce a pocity jsme takhle zatlačili, čím jsme to nahradili, jaká přesvědčení jsme si vytvořili a jestli mají ještě dneska platnost. Skoro nikdy nemají. Život je nekonečně pestrý a nabízí nekonečně mnoho příležitostí a možností, jak ho prožít. Abychom ty možnosti viděli, potřebujeme se zbavit toho starého nánosu, který obrazně řečeno mlží naše brýle. Je to každodenní práce, poctivé zkoumání toho, co se mi děje, kdo mi co zrcadlí a čím si tu svou realitu vytvářím. Ale jedině tak se můžeme stát TVŮRCI SVÝCH ŽIVOTŮ.