„Já už to prostě nezvládám“

V posledním týdnu jsem pracovala s několika klientkami, které přišly s tím, že cítí, jak mají přetíženou hlavu, špatně spí, mají strachy, které se někdy proměňují v úzkosti, a v důsledku toho všeho mají pocit, že ten „život prostě nezvládají“. Hluboce s nimi soucítím, protože jsem takové stavy dříve také zažívala.

To se děje, když se odpojíme od svého těla. Neděláme to vědomě proto, že bychom se k tomu rozhodli; udělá to za nás naše psychika. Proč? Protože z různých důvodů vyhodnotila, že je pro nás bezpečnější „necítit“. Často je to tím, že jsme se v dětství necítili přijímaní takoví,  jací jsme, a naše tělesné potřeby – ať už odpočinku nebo naopak (divokého) pohybu – nebyly přijímány s respektem a pochopením. Místo toho bylo oceňováno, když jsme „plnili úkoly“. Postupně jsme k tomu přidali snahu vyhovět ostatním a „uzpůsobit“ své potřeby tomu, aby nebyly druhým na obtíž.

Výsledek? Nežijeme v kontaktu se svými fyzickými potřebami, tlačíme na sebe, dáváme prostor našemu vnitřnímu kritikovi i přísnému soudci, pilulkami zaháníme tělesné bolesti místo toho, abychom jim rozuměli jako signálu, že nejdeme správným směrem a je potřeba něco změnit.

Někdy nás zastaví až tělesný a/nebo psychický kolaps. Vyhoření.

Díkybohu moderní psychoterapeutické směry založené na poznatcích z neurobiologie se navrací k fyzickému prožívání a dobrému kontaktu s tělem jako k zásadní kotvě pro naše psychické zdraví. Na tom je založen i psychoterapeutický přístup kanadského lékaře Gábora Matého. V jeho výcviku Soucitné dotazování jsme se opakovaně v každém sezení (znovu-)učili vnímat své tělo a mohli se tak spojovat sami se sebou na hluboké úrovni právě díky pozorování tělesných pocitů a emocí. Gábor nás opakovaně přerušoval vždy, když jsme sklouzli do tendence intelektualizovat nebo analyzovat zážitky, což je něco, co umíme díky našemu školství moc dobře – a zároveň to k našemu sebepoznání nevede, protože mysl nám dokáže namluvit cokoli.

Místo toho nás vedl k tomu, abychom pocity přímo cítili a vnímali na těle. K tomu slouží několik jednoduchých technik, ke kterým si můžeme vracet opakovaně během dne. Tato praxe nám pomáhá zůstat přítomní v daném okamžiku a podporuje hlubší spojení s niternými zážitky. Tedy s tím, kdo opravdu jsem. Pokud vás „bytí v hlavě“ také zahlcuje a chcete se zaměřit více na tělo, tady mám pro vás pár jednoduchých tipů, jak na to.:

✓ Uzemnění: Vnímejte své nohy na podlaze a/nebo své tělo na židli, všímejte si bodů kontaktu a vjemů opory a gravitace.

✓ Dýchání: Všímejte si svého dechu, pozorujte pohyby, které dech vytváří v těle, můžete vnímat teplotu vzduchu nebo nasměrovat dech do konkrétního místa na těle.

✓ Všímavost: Projděte si postupně celé tělo od prstů na nohou směrem vzhůru a v duchu si pojmenujte fyzické vjemy, které pociťujete (teplo, chlad, tlak, napětí, uvolnění atp).

✓ Zvědavost: Můžete se sami sebe zeptat na své pocity a vnímat, jaké přijdou odpovědi, např.: „Čeho si všímám v těle právě teď?” nebo „Jaké je to napětí, které pociťuji, jaký obraz ve mně vyvolává?” nebo „Co mi ten tlak přináší za zprávu?“

Během procesu zkoumání svých fyzických vjemů a pocitů je důležité si zachovat nesoudící láskyplný přístup. Ten je založen na zvědavosti, přijímání toho, co je tady a teď, a láskyplném zájmu o to, co by nám (nebo části našeho těla) v danou chvíli udělalo dobře.

Zajímá-li vás přístup Gábora Matého nebo chcete-li se sami vydat na cestu sebepoznání s průvodkyní, která umí vytvořit bezpečný prostor pro to, aby tělo mohlo promluvit a vy jste mohli žít ve větším souladu se sebou samými, ozvěte se.