Čeho se nejvíc bojíš?

To je moc důležitá otázka, když potřebuju zjistit, co je za emocí strachu, který pociťuju. Strach totiž mívá jednu zajímavou kvalitu:

                                                                               čím je nejasnější, tím je obrovitější.

A čím je větší, tím víc zahlcuje naši psychiku, zavaluje naše tělo – a o to míň prostoru zbývá pro racionální uvažování. Tak se může stát, že nás úplně paralyzuje, cítíme se zaseklí, nemůžeme se hnout z místa a máme pocit, že jsme narazili na nepřekonatelnou překážku.

A protože pro mě žádná překážka není nepřekonatelná, mám na to jednoduchý recept:

                                                                                               POZNEJ SVŮJ STRACH

Věřím, že pro někoho může být i tahle věta příliš. Představa, že se ponoříte do něčeho neznámého a velikého, je někdy prostě moc. Zvlášť v těch obdobích, která charakterizujeme jako NÁROČNÁ. A že jich za poslední roky bylo.

Pro ty, co mají odvahu číst dál – tady je můj recept v 5 krocích:

• Zavři si oči a zeptej se, kde na těle vnímám strach?

• Popiš ten vjem co přesněji (jak je velký, jakou má strukturu, barvu, hustotu, zda je v klidu, nebo pohybu…)

• Věnuj mu několik minut plnou přijímající pozornost – pozoruj ho s čirou (dětskou) zvědavostí, nesnaž se ho zmenšit, netlač na to, abys ho už necítila.

• Zeptej se ho, proč tam je nebo jestli má pro tebe nějakou zprávu – a pak si pozorně všímej svých myšlenek, většinou to, co se objeví jako první, je to ono. Když se neobjeví nic, nevadí, i tak jsi udělala kus práce na cestě k sobě.

• Polož si na to místo na těle ruku a řekni mu, že mu rozumíš, že se bojí, protože některé věci jsou bolestivé nebo děsivé… Ale jste na to dva, TY a TVŮJ STRACH (který teď má nějakou konkrétní podobu – třeba černé skvrny na hrudi nebo ostrého kamene v podbřišku).

Tohle je způsob práce nejen se strachem, ale i s ostatními nepříjemnými emocemi – vztekem, smutkem, beznadějí…  Díky němu jsem se za posledních několik let hodně posunula ve vnímání svého těla, poznala svá zranitelná místa, opečovala je a mnohé uzdravila.

S jinými dále pracuji – dnes už to umím sama, protože jsem na těch svých vlastních bolavých a strachuplných míst byla mnohokrát, ať už na terapiích či výcviku u Gábora Matého. S podporou empatické a plně přítomné bytosti, která tam byla pro mě, se mi postupně zvýšila psychická kapacita a také jsem na vlastní kůži poznala, že emoce pozorované se zvědavostí a přijetím se snadno transformují. Buďto se rozpustí nebo přemění v nějaký náš vnitřní zdroj. A to na cestě sama k sobě miluju.

Je totiž v pořádku mít emoce a prožívat život naplno. A je rozdíl ty emoce vnímat jen jako emoce – vědět, že jsou dočasné, že odejdou tak, jak přišly, že jsou pro nás důležitou navigací v životě, anebo se jimi nechat zahltit, uvěřit, že z toho není cesta ven a dlouhodobě se v tom utápět a používat dávno nefunkční obranné mechanizmy jako například dělat, že je necítím, odpojovat se od sebe. Díky cílené práci s emocemi se naučíme dobře vnímat své pravé SELF, tu naši hlubokou podstatu, která je zářivá, odvážná a ví, kterým směrem v životě jít.

Takže čeho se nejvíc bojíš? A chceš se bát dál nebo vnímáš, že je čas to změnit? Láká tě představa nechat se tím procesem provést někým, kdo tam mnohokrát byl a ví, jak na to? Jestli cítíš, že je teď ten správný čas, dej mi vědět, můžeme se na to podívat spolu.