Už se umíte se sebou domluvit?

Většina z vás slyšela o vnitřním rodiči či dítěti, další určitě dobře znáte svého vnitřního kritika, výkoňáka nebo soudce. Muži pak toho „drsnýho týpka“ a ženy svou „roztomilou hodnou holčičku“.

A těch postav je tam mnohem víc. Můžeme si s tím hrát a postupně objevovat, kdo u nás bydlí – pravděpodobně tam bude rebel (mající odpor ke všemu, co mu autorita poradí jako dobré), bavič (cítící zodpovědnost za to, aby se kolem všichni dobře bavili, a čerpající energii z pozornosti ostatních), hodná holka/hodný kluk (plnící očekávání druhých), chudinka/oběť („všichni musíte vidět, jak moc trpím, přestože se snažím, a ten svět je ke mně nefér…“).

Také se na tu „vnitřní rodinu“ můžeme podívat očima IFS – tedy systémy vnitřní rodiny (Internal Family Systems). Autor tohoto směru Richard Schwartz tuto teorii a praxi rozpracovává už přes 40 let a vnitřní postavy rozdělil do skupin podle funkce, aby se nám s nimi dobře pracovalo.

První skupina – vyhnanci – jsou ti, kteří nesou největší bolest nebo trauma našeho dětství. To, co jsme nemohli jako děti psychicky zvládnout, jsme uzamkli do těchto částí a dobře schovali tak, abychom na ně neviděli. Je to dobrá strategie přežití – nikdo se nechce dívat na svou bolest.

Druhá skupina jsou ochránci nebo-li manažeři. Jejich úkolem je zajistit, aby první skupina zůstala tam, kde je, tedy dobře schovaná. Jinými slovy, chrání nás před bolestí, která pro nás byla kdysi nesnesitelná – to slovo kdysi je tady moc důležité.

Všechny naše vnitřní části (postavy) totiž vznikly v raném dětství a chovají se stále stejně. To znamená, že strategie, kterými nás navigují naším dospělým životem, dávno neodpovídají vnější realitě ani našim současným schopnostem a kapacitě. Často o nich nemáme žádné ponětí, protože „žijí“ v hlubokém podvědomí. A z tohoto místa řídí náš život – a jelikož mají jen úzké tunelové vidění, jsme ochuzeni o řadu příležitostí a možností, které život ve své pestrosti nabízí.

Třetí skupinou jsou tzv. hasiči. Jak už z názvu vyplývá, jejích účelem je hasit. A znáte to, když už je velký požár, na nějakou zdvořilost či formality se moc nehledí. Hasiči nastupují, když manažeři nezvládli svou roli a došlo ke kontaktu s naší starou bolestí. Ale málokdo z nás se s ní umí potkat a vypořádat. To nás ve škole neučili a naši rodiče to také neuměli. A tak se lekneme, najdeme viníky kolem sebe a pak už jen křičíme, obviňujeme a kopeme, dokud ze sebe nedostaneme akční náboj z uvolněné energie. Asi nemusím popisovat, že to našim vztahům ani kariéře moc neprospívá.

Každý máme v sobě mnoho vyhnanců, ochránců i hasičů. Ani se mezi sebou neznají. My je taky neznáme. A přitom každý z nich má svůj pohled na to, jak bychom měli žít, s kým se kamarádit, komu se držet na blízku, které situace vyhledávat a kterým se vyhýbat. A jejich názory se mohou lišit o 360 stupňů. A my ani nevíme, kdo z nich zrovna „sedí u kormidla“ a řídí naše myšlenky.

Zároveň stejně jako malé děti i naše vnitřní postavy potřebují pozornost, být slyšeny, viděny, potřebují, abychom uznali, kolik náročné práce pro nás dělají a potřebují vysvětlit – slovy odpovídající jejich mentální úrovni – co se vlastně děje, a proč nás jejich kroky celkově nepodporují.

Jak už jste možná zjistili z dřívější práce na sobě, málokdy lze vnitřního kritika umlčet, vyhnat, zabít…. Vrací se pak v nečekané chvíli – a je silnější. Mnohem účinnější a zároveň jemnější je se s ním seznámit, vyslyšet ho a popovídat si s ním, zjistit, o co mu jde (často o naši bezpečnost) a domluvit se s ním, jak to udělat, aby jeho konání bylo v souladu s námi, naším pravým Já, naší esencí, duší.

Poznávání naší vnitřní rodiny cestou zvědavosti, zájmu, soucitu, přijetí a hravosti může přispět k naší větší psychické a emoční stabilitě a k vytváření podporujících a naplňujících vztahů ve vnějším světě. Jak uvnitř, tak venku. Vnější svět jen zrcadlí to, co je žito v nás. A protože „uvidět“ sám sebe je to nejtěžší na světě, slouží nám okolí jako zrcadlo. A pokud chceme, můžeme z toho čerpat a učit se.